Nebo prostě jen „Birke(n)“ je závod na běžkách klasickou technikou, který se běhá v Norsku. Začíná v Reně a končí na olympijském stadionu v Lillehammeru.
Na Birke jsem se vypravil tentokrát nikoliv s členy Bejking týmu, ale s Žižkovskýma tygrama z VŠE. Kluci celkem jezdí zahraniční laufy (tedy dálkové běhy), pro mě a pár dalších to nicméně byla první zkušenost se závoděním v zahraničí.
Na začátku byl dobře mířený dárek pro Sajdlíka k jeho čtyřicetinám. Na konci téměř 20-ti členná, čistě mužská skupina běžkařů na trati jednoho z nejznámějších a nejpopulárnějších běžkařských závodů planety.
Přílet a páteční testování lyží
Závod se konal v sobotu 19.3.2022. My jsme se potkali na pražském letišti už ve čtvrtek ráno. Čekal nás přímý let do Osla, půjčení auta a zhruba dvouhodinová cesta autem směr Lillehammer, kde jsme si v Haakon Hall vyzvedli startovní čísla a pokračovali k pronajatému srubu v horské vesničce Sjusjøen [šjůšn].
Večer jsme vdechli první piva (spoiler alert: vypili jsme jich hodně) a šli si odpočinout na páteční testování lyží.
V pátek bylo klíčové (1) vybrat správné lyže a (2) otestovat mázu. Lyže vybírali jen Ti co jich (a) vlastní víc a (b) mají nějakou výkonnost. Ostatní jsme se spokojili s jedním párem lyží, neb byly předmětem logistické optimalizace při leteckých transferech.
Dopředu je třeba říct, že všechny dny bylo nádherně. Azuro, bez mráčku, jen v sobotu ráno na začátek závodu bylo pod mrakem, ale to se v průběhu dne vyladilo.
Ale zpět k pátečnímu testování. V pátek byl čerstvý sníh, takže jsme mazali tuhý, odraz byl skvělej a skluz taky. My, co máme jen jeden pár závodních lyží a jsme spíš požitkáři, než lamači rekordů, jsme se jeli velmi volně sklouznout na cca. 12–15km. Stopy dokonalý, profil tím, že jsme bydleli celkem vysoko, příjemný. Skoro mi přišlo líto, že jsme se nevyřádili víc, ale tušil jsem, že sobotní závod zadarmo nebude a ostatně že zadarmo nebude ani nedělní výlet zpět na start pro auta.
Nicméně pátek byl zkrátka ve znamení ladění, odpoledne probíhali přípravy lyží, a to jak na skluz, tak na odraz. Večířek byl poklidnější, samozřejmě pár piv a zdravotní panďuláček padl, ale nic divokého.
Jediným závodníkem v pátek byl Sepp, který neholduje klasice a tak si odjel páteční skejtovou variantu závodu (taktéž 54km). S časem cca. 3:03:30 jen těsně (a pomyslně) zaostal za Michalem, který sobotní klasický závod dokončil o 2 minuty a 25 sekund rychleji.
Sobotní závod klasicky na 54km
Sobota byla závodním dnem. Budíček byl časný, neb první vlna, „eliťáci“, kde jsme díky Michalovi Franckovi měli zastoupení, startovali už v 7:45 a start v Reně byl necelé 2h cesty autem. Čili první auto vstávalo 4:30 a vyráželi v 5:00. My ostatní jsme vyráželi cca. o půl hodiny později, tj. v 5:30, čili budíček 4:45–5:00.
Startovali jsme podle výkonnosti v různých vlnách. Já jsem nedisponoval žádnými dřívějšími výsledky, nicméně podařilo se mi získat 8. vlnu na základě letošní Jizerský 50. Tím jsem společně s Vokounem uzavíral tygří startovní pole s časem startu 9:05, tzn. 1h 20min po startu prvních závodníků.
Stran mázy padlo v pátek doporučení, že ti nejrychlejší tygři (cca. 4-5 kousků) pojedou takříkajíc na hladkých, tj. soupaž. Střed našeho startovního pole, který startuje ještě celkem brzy a očekává se, že se na trati zas tolik nezdrží, pojede tuhý. Ti z nás, co startovali později a očekávalo se, že si přeci jen trať budeme chtít užít, jsme mazali klistry.
Moje úplně první dojmy na startu (cca. 200 m.n.m.) z mázy byly pozitivní, ale to mi bohužel vydrželo jen pár výškových metrů.
Startoval jsem z 8. vlny a nějakým řízením osudu jsem se dostal do první řady. Po startovním výstřelu jsem nasadil mocnou soupaž a kupodivu se mnou zůstal asi jeden nebo dva týpci.
Trabl tohohle závodu je, že se prvních cca. 20km jede docela do kopce, druhých 20km se člověk houpe kolem 900 m.n.m. a fouká-li protivítr, zadarmo to taky není. Až posledních 14km je převážně z kopce, nikoliv však zadarmo.
Mimochodem, specifikum tohohle podniku je, že se jede se závažím v podobě batohu (dokonce se dělají speciální batohy na Birke, který jsou spíš než přes ramena upnutý kolem pasu, a ten je při běžkování víceméně statický). A to o minimální váze 3,5kg. K tomu se váže hezkej příběh, neb závod se jezdí na počest 2 rebelů ze začátku 13. století, kteří zachránili někdejšího následníka trůnu Håkon Håkonssona, když byl ještě mimino, tím, že ho odvezli na běžkách pryč od nebezpečí.
Ale zpět k závodu. Stoupal jsem soupaží a poměrně záhy začal dojíždět chvost předchozí startovní vlny. Kolem 2.–3. km se mi nicméně začali mimo stopu dělat bakule na noze, čili klistr namrzal. Na vyběhnutí kopečků dobrý, ale moc se jim (těm bakulím) pak nechtělo dolů.
Oproti Jizerský 50, kde jsem první občerstvovačky pohrdavě projel, aby mi pak kolem 30. km došlo, jsem si tentokrát předsevzal, že se na každý aspoň na chvilku zastavím a něco pojím a popiju a to jsem dodržel! Celkem sem na občerstvovačkách strávil cca. 8 minut.
První kilometry vůbec neodsejpali a kolem 7.-8. kilometru jsem si říkal, jak to celý dopadne.
Jak jsme stoupali výš, měnil se sníh, částečně i vlivem sluníčka. Měknul, vlhnul, přestali se dělat bakule, ale odrazit se mi stejně nešlo.
Nesvádím to nicméně jen na mázu. Částečně je určitě na vině i ne tolik vytříbená technika a možná přeci jen trochu tlustší než tenoučká vrstva klistru.
V zásadě se mi ale jelo celkem dobře. Na rovinatějších pasážích jsem soupažil, prudší stojky, kterých na trati bylo požehnaně, jsem podle situace a hlasitosti fanoušků buď nějak upotil soupaží (když byli fanoušci hlasitější), nebo vylezl ze stopy a šel (to když si mě fanoušci nevšímali).
Víceméně jsem odečítal kilometry do 40. km. To odpovídá stadionu ve zmíněném Šjůšnu, kde jsme v pátek testovali lyže a odkud je to v zásadě (!) z kopečka.
Oproti Jizerce mi v žádném okamžiku naštěstí vyloženě nedošlo. V soupaži jsem kupodivu měl jakš-takš sílu celej závod, i když místama to asi zvenku nebyl hezkej pohled. 😀
Atmosféra na trati byla skvělá. Norové jsou běžkařský národ; kdo neběžel, fandil na trati. Už den předem si zabírají norské partičky místa podél trati, oblíbené jsou místa kolem výškařských a rychlostních prémií, kde posedávají, grilují, popíjejí pivo, fandí.
Čili nějak jsem se prosoupažil až k tomu 40. km, přičemž těch posledních 5km bylo asi nejtěžších na morál. Trať nedala nic zadarmo, a tak se každý zbývající km ulupoval jen velmi pomalu a za cenu nemalých psychických i fyzických obětí.
Od stadionu ve Šjůšnu už to celkem šlo. Sjezd začal pocitově pozdějš, než jsem čekal, navíc nebyl celou dobu z kopce, hodně pasáží byla rovina, která moc nejela, což v závěru závodu nepřidá. Nicméně v těchhle okamžicích jsem si už byl poměrně jistý, že dojedu do cíle, což mě těšilo. Ne že by mi to dodalo nějak moc sil, a pořád jsem se trochu modlil, abych i ty poslední brdíky přejel nějak se ctí. Úplný závěr trati byl nicméně nakonec trochu lepší, než jsem čekal, možná i díky virtuální prohlídce trati s komentářem Ondry, že to elektrický vedení v závěru je nekonečný. Poslední kilometr pak už proběhl na olympijském stadionu v Lillehammeru, kde jsem ještě trochu – pod vlivem norského sluníčka a diváků – zabral.
V cíli jsem se shledal s Peťou Herynkem, který naší výpravu, byť (zatím) do Tygrů formálně nepatří, doplnil. Peťa je běžkař ze Senohrab a poskytl mi první pomoc v podobě několika loků výbornýho Radegasta 12, což mě poměrně rychle spravilo.
Zanedlouho po mě dorazil Vokoun, který měl nějaké trable na startu (a taky v letadle, ale to je jinej příběh), který vypadal ještě o kus hůř a zprvu odmítal i to pivo. Nicméně po chvilce si pár loků dal a do tváří se mu vrátila barva. Pak do placu přidal svůj Budvar. Ostatní závodníci popíjeli Redbull, který jsme dostávali v cíli. Češi pili pivo. Klasika, která nemůže překvapit.
V cíli jsme taky vyfasovali pohoštění v podobě párku v palačince. Bizár. Nakonec jsme si vzali každej 2. Hlad je mocnej.
Z olympijskýho stadionu v Lillehammeru nás svozové autobusy odvezli zpátky do centra Lillehammeru do Haakon’s Hall, kde jsme si došli pro diplomy, vyzvedli Máru, porovnali časy, dali sprchu, vyzvedli věci, které nám ze startu převezli a zarezervovaným busem jsme se dostali zpátky do Šjůšnu. Po cestě padl další Budvar. Pan řidič nás pak vyložil pod sjezdovkou, vedle které jsme bydleli.
Už při výšlapu pod chalupou bylo jasné, že na chalupě probíhá bujaré veselí. Saunička jela na plný pecky, tygří naháči postávali před chalupou s pivama v ruce a vítali nás. Dorazili jsme i my poslední, večírek mohl začít naplno.
Nedělní vyjížďka a návrat domů
Neděle byla ve znamení regenerace. Zejména tedy po sobotním večírku. Nicméně ambice byla jasná. Potřebujeme dojet zpět na start závodu pro auta. Počasí slibovalo krásnou – cca. 45km – vyjížďku.
Kdo měl tu možnost, vzal skejty. Většina nás měla nicméně jen klasičky, tak jsme domázli oproti sobotě trochu teplejší klistry a vyrazili jsme na palačinky, které byli prvním záchytným bodem asi na 10. km. Palačinky jsme doprovodili kafíčkem, který Zbynďa vylepšil rumem, protože se bál, že když na něj dojde až večer, bude to hrozný. Zpětně hodnotím velmi pozitivně, Zbynďa prostě ví.
V neděli klistry celkem pěkně drželi a umožňovali hezkej odraz, v zásadě i celkem klouzali, takže mě se jelo mnohem líp, než při závodě.
Nic naplat, i když jsme díky vysoko položenému startu měli oproti sobotě výhodu, zadarmo to nebylo a poslední kilometry bolely. Bolely i rovinaté pasáže mezi sjezdy.
Nicméně nakonec jsme se přeci jen dostali zpět na včerejší start. Myslím, že jsme toho všichni měli celkem akorát. Čistý čas jízdy nějakých 2h 45min a 43km v nohách (resp. hlavně v rukách). Autem jsme potom cestu zpět zvládli jen o hodinu rychlejš.
Oproti včerejšku, kdy jsme v sauničce dali z bezpečnostních důvodů jen jeden cyklus, aby nás kombinace pozávodního nadšení a piva nepopravila, jsme dnes dali poctivé 3 cykly proložené lososovou večeří by Vokoun.
Nedělní večírek už byl z klidnějších. Úkolem bylo tak nějak dopít zásoby piva, resp. aby zůstalo jen tolik, kolik se zítra při cestě zpět zvládne vypít. Byť jsme poseděli celkem dlouho, Ondrovi jsme nestačili. Kolem půl druhé ráno vzal auto a jel pařit do druhého „malého“ srubu, kde byla ubytována menší skupinka zasloužilějších tygrů. Je to blázen. A oni taky.
V předvečer odjezdu jsem se zabalil, ráno jsem pak jen posnídal, dobalil věci, rozloučil se, neb jsem měl jinou letenku, než kluci a vydal jsem se na osamělou cestu norským venkovem zpět směr Oslo vrátit auto.
Letěl jsem přes Vídeň s asi 6-ti hodinnovým přestupem. Čili na letišti ve Vídni začal vznikat tenhle článek, v letadle do Prahy jsem u skleničky piva pokračoval.
Závěrem
Startoval jsem se startovním číslem 5139 z 8. vlny. Dorazil jsem do cíle na 1472. místě v čase 4:25:02. Nejrychlejší tygr Michal byl s časem 3:01:05 rychlejší o 1:23:57. Nejrychlejší člověk sobotního závodu, Andreas Nygaard, ho zvládl za 2:30:02.
Report začal vznikat na letišti ve Vídni při přestupu, pokračoval v letadle z Vídně do Prahy u skleničky piva a dokončen byl v pražské kavárně (jak jinak). Njoy!
Mohlo by tě zajímat:
- Zevrubnější fotodokumentace našeho výletu k nalezení zde: https://photos.app.goo.gl/1n9HWKoa9n5ShnaVA