aneb
očima vítěze prestižní kategorie Muži Masters Super Truper Elite
_______________________
Původně jsem ten víkend chtěl jet Lesák cup. Jelikož ale v sobotu makám, došlo na nedělní Van Gillern cup. Dobrej terén, říkali. Dle propozic jsem tušil, že to bude výživný, a taky že bylo. Zároveň jsem ale dle svých najetých kilometrů za poslední dva měsíce musel přehodnotit situaci. Ani voholený nohy jsem neměl. (ne, fakt jsem nikdy nevěřil, že ze mě tohle někdy vypadne!). Dlouhá trasa prostě nepřipadala v úvahu. Krátká dětská, to je vono, navíc do hoďky a půl se dá ještě závodit. Cokoli delšího je v mym podání už pak turistika:)
Na místo konání jsem nepřijel pozdě. Hezky pěkně překvapil! Závod ještě ani nezačal, a já už měl v podstatě splněno. Čas na rozjetí jsme prokecali někde u auta, tradičně.. No co, 15min stačí, na ty naše výkony. Řazení na start, co k tomu dodat. Po levý straně Michal, po pravý straně prošedivělý pán z kategorie (zde si vypůjčím od pořadatele originální rozdělení) „šedesát až smrt”. Blbě jsem si zase stoupnul, blbě…
Průběh závodu byl tak nějak jako dycky. Na začátku to přepálit, prostředek na krev, a na konci přidat. Start klasicky do kopce, já klasicky odzadu. Už jsem zvyklej. Řek jsem si, že nemá smysl se s tím párat, a dojel jsem si k čelní skupince, kterou jsem tak tak stihnul před nájezdem do lesa. Oddělily jsme se od statních, cca 10 lidí, a začli to smažit jak dementi. Borci hrotili, přede mnou to vzal jeden o strom bokem, načež se jal pokračovat s téměř holym zadkem. Nechtěl jsem na to koukat, tak jsem šel před něj. Po chvilce letěl přes řidítka kámoš Mára, kterýho překvapil nějakej mokrej kamínek schovanej v tom všem blátě asi. Borci holt moc času tráví na silnici. Mě ale bylo všechno jedno. Tep většinu času skoro 180. Byl jsem totálně v extázi, že jedu někde na čele, a koukal se na hodinky abych věděl, kdy přijdou křeče a totální zásek.
No a dál to bylo tak nějak, rychlý celkem. Dupali jsme jak sviň, v jednom kopci už jsem se fakt chtěl rozbrečet a skončit. Vlastně pak v každym dalším. Pár sjezdů jsem jel tzv. „no control“, jeden kámoš totiž říkal, že to tak je na závodech rychlejší. Pohyboval jsem se průběžně na pátym místě, většinu závodu. Za mnou týpek odpadnul, a já postupně docvaknul ty přede mnou. 4 kiláčky před cílem jsme ale všichni zakufrovali, pže nějaký dementi sundali značení. Následovalo tedy vytvoření skupinky a domluva, že jako nebudem už hrotit. Pak přijel jeden zezadu novej, co nevěděl, rozjel to, tak jsme zase hrotit začali. Mlaďas, kterýho jsem předtím odpáral, tak 14 mu bylo, nějak zázračně zregeneroval, kopnul do vrtule a poodjel, mě už se nějak nechtělo. Pak jsem odjel já těm ostatním. Cíl byl dál, než jsem si myslel, tak jsem přede sebe pustil ještě toho borce s natrženou prdelí:) S velkou slávou jsem proťal cílovou pásku a šel si ještě jednou užít pár singlů v okolí…
Závod byl hodně zábavnej, na začátku to hezky odsejpalo, a od půlky nás pak organizátor velmi nešetřil, trailíky byly výživný, a ten asfaltovej výjezd na konci nekonečnej a bolestivej.
Celkově spokojenost a dobrej pocit, bedna, a motivace zase do dalšího tréninku. Takže co víc si přát:)