Aneb nejen triatlonem živ je člověk a pořádná procházka ještě nikoho nezabila. Počkat. Nebo jo? Co když má 77 km a konec je v Prčicích? Tak od začátku…
Když kamarád z dětství zavelí, jde se! A jsem rád, protože se mi nechtělo věřit, že by procházka (prostě chůze obecně) mohla být tak náročná 😅. Pochod mě nějakou dobu lákal i proto, že jsem v Sedlci-Prčici trávil jako dítě léta u prababičky a pořád v těch končinách máme část vzdálenější rodiny.
A jak to celé probíhalo?
V Praze na Hájích jsme měli sraz v 5:00. Večer předtím jsem přebalil, ráno budíček 4:15 a v 5:00 už vystupuju na Hájích. Zařazuju se do fronty, kde se ke mně záhy přidává Honzík s Jiřinkou.
Fasujeme mapu se seznamem kontrol (jsou 3+1 tajná v průběhu a závěrečná na prčickém náměstí).
Na startu kousek po 5:00 ráno. Vyfasovali jsme mapy a za mírného mrholení vyrazili vstříc novým zážitkům.
Honzík už měl s pochodem zkušenost z loňska, pro Jiřinku to byl dokonce 3. pokus o zdolání celé trasy (zatím 2x skončila v Kosově Hoře, poslední kontrole před cílem, která je ale pořád ještě cca 12 km vzdálená; a že to je zatraceně dlouhých 12 km, se ještě krátce zmíním).
Šli jsme nalehko, oblečení na běh / rychlou chůzi, běžecké batůžky a záměr jasný: z kopce se běží, roviny a do kopce svižně jdeme. Jiřinka udává tempo.
Jdeme na lehko, na tvářích úsměv. Z kopečku předbíháme pomalejší pochodníky (jak se příslušníci takovýchto pochodů označují), v lese předbíháme týpky s ieglitkou a v pantoflích. Nechci vědět, jak skončili.
Prvních cca 20 km ubíhá rychle, v Týnci jsme cca na 30. km, dáváme kafíčko, záchod a mažeme dál. Je to naše jediná zastávka na trase, pominu-li nezbytné vyklepávání kamínků z bot a občasnou minutovou pauzu na ulevení kolenům při sestupech.
Kafíčko v Týnci. Jediná zastávka motivovaná nejen touhou po koefinu, ale také touhou ba přímo nutkání vyhovět volání přírody.
Kolem 20. km mimochodem upouštíme od plánu z kopce běžet, protože Honzíkovi to neumožňují kolena. V zásadě nechápu, že to došel. Zbytek z kopců šel buď pozpátku, nebo za vydatné podpory Jiřinčiných trekových holí (svoje se na poslední chvíli rozhodl nebrat).
Trasa utíkala, silnic minimum, hezkých lesních nebo polních cest majorita, což bylo krásné.
Počasí bylo pro chůzi ideální. Mírně pod mrakem, občasné mrholení až deštíky. Na konci nám pak vykouklo sluníčko, což prostě bylo naplánované!
Foto z trasy. Měli jsme za úkol pravidelně reportovat postup sdružení rodičů. Někteří z nich nám nevybíravě fandili.
Cca do 65. km za mě dobré. Kolemjdoucí jsem oblažoval popěvky na každé téma, co mě napadlo. Jiřinka s Honzíkem se ukázali jako držáci, když jim moje popěvování ani jednou nelezlo na nervy (nebo to nedali znát, což za daných okolností vyžadovalo až nelidskou míru sebeovládání). Posledních 12 km (celkem to bylo cca 77 km; můj Garmin mi milosrdně počítal víc) bylo náročných a směrem k cíli se každý km stával náročnější. Posledních cca 5 km nuceně po asfaltu po cyklostezce už bylo hodně na morál a absolvoval jsem je se zatatýma zubama. Řečeno nikoliv obrazně.
Na náměstí v Prčicích jsme dorazili, když odbíjela 8, což byl oficiální deadline na celý pochod.
Pro ilustraci, jak moc jsme toho měli plné zuby, přidávám, že jsme si v cíli odepřeli pivo! Byť nás jeho vize hnala do cíle většinu cesty! Ale v cíli už to prostě nešlo. Člověk nechtěl stát a sednout si vyžadovalo nadlidské úsilí. Dojít 20 m pro kofolu stejně tak.
I když jsme hrozně chtěli společnou fotku v cíli, seděl jsem asi půl metru daleko a do záběru se nevešel. Tak blízko a přitom tak daleko…
Takže abych to zrekapituloval, vycházeli jsme cca půl hodiny po nejdřívějším možném startu, běho-chodili jsme, jedli za chůze a došli jsme jen tak tak 😅. Ale to je fuk, jsme v cíli a obstáli jsme! Klub českých turistů by nás jistě přivítal s otevřenou náručí!
Kofola, klobása a asi půlhodinový odpočinek v cíli pomohly se mentálně připravit na posledních 700 m k autu, neb do dějiště závodu auta nemohla.
Když tak přemítám, je to vlastně zážitek z kategorie “Vašák”. Jednou v životě stačí. Jestli půjdeme příště, půjdeme kratší trasu a dosyta využijeme bohaté nabídky občerstvení po cestě! Nevynecháme pivo, klobásu, chleba se sádlem ani otevřenou hasičárnu s bečkou!
Tento článek původně vyšel jen jako popisek u Strava aktivity (na Stravu přispívám vcelku často a většinou se neobtěžuju ani změnou názvu aktivity. Tohle byla ale poněkud jiná zkušenost). Obsahuje navíc pár drobných vstupů a hlavně více fotodokumentace s vtipnými popisky. Learn to like it!
Jelikož se moc závodů neúčastním, řekl jsem si že i z tohoto ne moc významného počinu by nebylo na škodu pár řádek sepsat. A taky běžně žádné souvislé texty nepíšu, tak alespoň příležitost oprášit své literární střevo. Kterým jsem tedy nikdy zrovna moc neoplýval, ale co už… Pár slov úvodem, Posázavské trilogie jsme se již párkrát účastnili. Jednou já s Michalem, pak Michal s Qubou a naposled (co jsem si vědom) já s Qubou. To byly ročníky cca 2008 – 2012. Z těchto tří klání měla nejrychlejší čas dvojice já – Quba, z čehož jsme usoudili, že prostě největší brzdou musí být logicky Michal! Závod se po nějaké době přestal pořádat, ale pak se znovu objevil spolu s covidem. Jak by ovšem dodali absolventi ekonomky, korelace neimplikuje kauzalitu! Na závod jsme se po obnovení s Michalem snad i přihlásili, ale já pak šel na operaci zápěstí a nakonec se ročník kvůli covidu myslím stejně zrušil.
V roce 2024 bylo extrémně teplá zima a jaro. Zima trvala přibližně týden v prosinci a pak začalo jaro. V dubnu začalo léto. Maruška měla termín porodu s Lotkou 20.4., což byl i termín trilogie. Že bych se měl účastnit nějakého závodu tedy nepřicházelo v úvahu. Nicméně Lotka se narodila už 6.4. a byla (snad i bude!) dost v pohodě. Když pak o týden později za červnového počasí na mě vyskočil FB post o trilogii, opatrně jsem se zeptal, zda by to třeba nešlo a dostal jsem zelenou!Michal dostal doma taky propustku a tak to hned hlásím. On je poslední dobou ve výrazně lepší kondici skrz svůj neúnavný a nezáživný drill :). Já se sice úplně neválím, ale vytrvalost není zrovna moje parketa. Očekávání byla jasná, já budu hebat a Michal bude mít poklidnou vyjížďku.Posázavská trilogie je závod dvojic, což mám rád. Když už něco takového absolvuji, tak ve dvojici je to prostě zábavnější. Je společný start, běží se dva okruhy z Týnce nad Sázavou, dohromady prý 15 km, reálně ale jen 13 km. Pak se skáče do lodi a jede se 16 km do Pikovic. Přičemž, když rozhycované nohy spláchne ledová vlna, má to neblahé důsledky na svalový komfort. Který se projeví v závěrečné etapě, mtb návrat do Týnce. 25 km, ale skoro 700 m převýšení terénem. Tam se láme chleba. Naše dosavadních zkušenost říkala, že kdo je na háčku na lodi, toho čekají na kole solidní křeče.Pár dnů před startem se však rapidně zhoršovalo počasí. Zhýčkaný dosavadními teplými dny jsem z 6‑8 °C v předpovědi radost vskutku neměl. Bylo tedy potřeba poctivě naplánovat vrstvy a depa, protože různé etapy vyžadovaly značně rozdílné oblečení. A pokud bych onemocněl tak mě doma zabijou. S živými vzpomínkami na probíjející svaly na kole jsem taky doma hledal cokoli na křeče. Našel jsem jen „peroxid hořčíku“, u čehož jsem si nebyl jistý, jestli je to zdravotní přípravek nebo čistič ucpaných odpadů. No beru s sebou kdyby přišlo na nejhorší.Ráno mě auto zdraví rozsvícenou sněhovou vločkou. Tu jsem neviděl téměř celou zimu. Prší a má i celý den. S obavami dobaluji poslední variantu oblečení a odevzdáváme kola a věci do depa. Druhou sadu do připravené Vydry. Minulé ročníky sice nebyly žádná masovka, ale konkurenci člověk rozhodně měl. Zdá se, že po obnovení je to akce poněkud komornější, v kategorii je jen 7 dvojic. Michal se zná obviously s každým. Prezentace odpovídala komornosti a nemusím ji ani redakčně krátit:„Běh je jako loni. Jen vzadu to je vedený lesem.“ O dvojici holek, které tu jsou zdá se poprvé, se pokoušejí mdloby. Pak nám jak z rychlíku popsal, jak jet všech 7 jezů, což si asi nemohl zapamatovat vůbec nikdo. No jdeme se proběhnout a startuje se. Já běžel, co jsem zvládl, zatímco Michal si takticky povídal s konkurenty, čímž je vysiloval a pak mě doběhl. V druhém kole kupodivu i pár lidí předbíháme a s radostí zjišťujeme, že běh není 15, ale 13 km a jsme u lodí. Oblékáme kalhoty a frčíme, on naštěstí na háčku. Překvapivě předjíždíme 2 lodě. Postupem času si Michal lehce stěžuje na zmrzlý ruce, ale mám ještě rezervní rukavice na windsurf a jsme tak docela v komfortu. V depu totiž vidíme, jak to dopadá, když se někdo zapomene podívat na předpověď. Lidi, co se nejsou schopný vzít do ruky ani skleničku s čajem, natož se převléct. Sundáváme kalhoty a bereme teplejší vršek. Já hlavně lyžařský rukavice. Na rozdíl od Michala, což se časem projeví. No na kole se nejvíce ukazuje rozdíl v naší fyzičce. Já točim nohy takřka bez výkonu. Když je silnice nahoru tak mě Michal tlačí silou snad větší než vydávám sám. Dojíždíme Michalovy kamarádky a je mu blbý mě tlačit, když jsme jim furt na dohled. Ale má sebeúcta s tím takový problém nemá, takže dostává pokyn makat. Čistě svoji silou bych jim ujel bůh ví kdy. Pak nás dojíždí nějakej týpek, kterej očividně má více sil než já, ale zase z kopce mu to moc nechutná. Ale díky naší strategii, že jsme ho vždycky upozornili, že támhle 20 m zpátky zapomněl cvaknout kontrolu atd. jsme s nim stále v kontaktu. No než nastal hlavní výšlap v terénu, pak byl v tahu. Michal by jel moc rád jeho tempem, protože skrz tenoučké rukavice mu začíná být kurva zima na ruce. Prej tím nějak obecně trpí. Hovno, s tímhle by zmrznul každej :D. No pak to bylo docela zábavný. Do kopce jsem kňučel já, zatímco on vystřelil jak z děla. A z kopce jsem já jásal a valil to a on skřípal zubama zimou. Pak už nás čeká závěrečný sjezd do Týnce. Už i mně začíná být zima a začali mi probíjet celý stehna křečemi. Ale na peroxid to radši nevidím. Michalovi už se nejspíš odkrvily všechny končetiny, ale cíl je na dohled.V cíli se občerstvujeme a s překvapením se dozvídáme, že jsme v kategorii druzí. No na bedně jsem možná ještě nestál a dostaneme nějaké drobnosti. Všichni jsme totál zasraný, ale šťastný, že jsme v celku. Ukazuje se, že letošek byl hlavně o přípravě oblečení, někteří to celkem protrpěli. A pak zpátky k rodinám, bylo to fajn! Na závěr časy a pořadí v disciplínách:
Nebo prostě jen „Birke(n)“ je závod na běžkách klasickou technikou, který se běhá v Norsku. Začíná v Reně a končí na olympijském stadionu v Lillehammeru.
Na Birke jsem se vypravil tentokrát nikoliv s členy Bejking týmu, ale s Žižkovskýma tygrama z VŠE. Kluci celkem jezdí zahraniční laufy (tedy dálkové běhy), pro mě a pár dalších to nicméně byla první zkušenost se závoděním v zahraničí.
Na začátku byl dobře mířený dárek pro Sajdlíka k jeho čtyřicetinám. Na konci téměř 20-ti členná, čistě mužská skupina běžkařů na trati jednoho z nejznámějších a nejpopulárnějších běžkařských závodů planety.
Přílet a páteční testování lyží
Závod se konal v sobotu 19.3.2022. My jsme se potkali na pražském letišti už ve čtvrtek ráno. Čekal nás přímý let do Osla, půjčení auta a zhruba dvouhodinová cesta autem směr Lillehammer, kde jsme si v Haakon Hall vyzvedli startovní čísla a pokračovali k pronajatému srubu v horské vesničce Sjusjøen [šjůšn].
Tygří banda na letišti v Praze, čtvrtek 17.3.2022
Večer jsme vdechli první piva (spoiler alert: vypili jsme jich hodně) a šli si odpočinout na páteční testování lyží.
V pátek bylo klíčové (1) vybrat správné lyže a (2) otestovat mázu. Lyže vybírali jen Ti co jich (a) vlastní víc a (b) mají nějakou výkonnost. Ostatní jsme se spokojili s jedním párem lyží, neb byly předmětem logistické optimalizace při leteckých transferech.
Dopředu je třeba říct, že všechny dny bylo nádherně. Azuro, bez mráčku, jen v sobotu ráno na začátek závodu bylo pod mrakem, ale to se v průběhu dne vyladilo.
Ale zpět k pátečnímu testování. V pátek byl čerstvý sníh, takže jsme mazali tuhý, odraz byl skvělej a skluz taky. My, co máme jen jeden pár závodních lyží a jsme spíš požitkáři, než lamači rekordů, jsme se jeli velmi volně sklouznout na cca. 12–15km. Stopy dokonalý, profil tím, že jsme bydleli celkem vysoko, příjemný. Skoro mi přišlo líto, že jsme se nevyřádili víc, ale tušil jsem, že sobotní závod zadarmo nebude a ostatně že zadarmo nebude ani nedělní výlet zpět na start pro auta.
Foto ze stadionu ve Šjůšnu z pátečního testování lyží. 18.3.2022
Nicméně pátek byl zkrátka ve znamení ladění, odpoledne probíhali přípravy lyží, a to jak na skluz, tak na odraz. Večířek byl poklidnější, samozřejmě pár piv a zdravotní panďuláček padl, ale nic divokého.
Jediným závodníkem v pátek byl Sepp, který neholduje klasice a tak si odjel páteční skejtovou variantu závodu (taktéž 54km). S časem cca. 3:03:30 jen těsně (a pomyslně) zaostal za Michalem, který sobotní klasický závod dokončil o 2 minuty a 25 sekund rychleji.
Takhle hezky jsme tam celou dobu měli! Foto našeho „velkého“ srubu z pátku 18.3.2022.
Sobotní závod klasicky na 54km
Sobota byla závodním dnem. Budíček byl časný, neb první vlna, „eliťáci“, kde jsme díky Michalovi Franckovi měli zastoupení, startovali už v 7:45 a start v Reně byl necelé 2h cesty autem. Čili první auto vstávalo 4:30 a vyráželi v 5:00. My ostatní jsme vyráželi cca. o půl hodiny později, tj. v 5:30, čili budíček 4:45–5:00.
Startovali jsme podle výkonnosti v různých vlnách. Já jsem nedisponoval žádnými dřívějšími výsledky, nicméně podařilo se mi získat 8. vlnu na základě letošní Jizerský 50. Tím jsem společně s Vokounem uzavíral tygří startovní pole s časem startu 9:05, tzn. 1h 20min po startu prvních závodníků.
Tak takhle to nějak vypadalo na startu ve startovních koridorech. Jediné okamžiky, kdy bylo pod mrakem.
Stran mázy padlo v pátek doporučení, že ti nejrychlejší tygři (cca. 4-5 kousků) pojedou takříkajíc na hladkých, tj. soupaž. Střed našeho startovního pole, který startuje ještě celkem brzy a očekává se, že se na trati zas tolik nezdrží, pojede tuhý. Ti z nás, co startovali později a očekávalo se, že si přeci jen trať budeme chtít užít, jsme mazali klistry.
Moje úplně první dojmy na startu (cca. 200 m.n.m.) z mázy byly pozitivní, ale to mi bohužel vydrželo jen pár výškových metrů.
Startoval jsem z 8. vlny a nějakým řízením osudu jsem se dostal do první řady. Po startovním výstřelu jsem nasadil mocnou soupaž a kupodivu se mnou zůstal asi jeden nebo dva týpci.
Trabl tohohle závodu je, že se prvních cca. 20km jede docela do kopce, druhých 20km se člověk houpe kolem 900 m.n.m. a fouká-li protivítr, zadarmo to taky není. Až posledních 14km je převážně z kopce, nikoliv však zadarmo.
Mimochodem, specifikum tohohle podniku je, že se jede se závažím v podobě batohu (dokonce se dělají speciální batohy na Birke, který jsou spíš než přes ramena upnutý kolem pasu, a ten je při běžkování víceméně statický). A to o minimální váze 3,5kg. K tomu se váže hezkej příběh, neb závod se jezdí na počest 2 rebelů ze začátku 13. století, kteří zachránili někdejšího následníka trůnu Håkon Håkonssona, když byl ještě mimino, tím, že ho odvezli na běžkách pryč od nebezpečí.
Ale zpět k závodu. Stoupal jsem soupaží a poměrně záhy začal dojíždět chvost předchozí startovní vlny. Kolem 2.–3. km se mi nicméně začali mimo stopu dělat bakule na noze, čili klistr namrzal. Na vyběhnutí kopečků dobrý, ale moc se jim (těm bakulím) pak nechtělo dolů.
Oproti Jizerský 50, kde jsem první občerstvovačky pohrdavě projel, aby mi pak kolem 30. km došlo, jsem si tentokrát předsevzal, že se na každý aspoň na chvilku zastavím a něco pojím a popiju a to jsem dodržel! Celkem sem na občerstvovačkách strávil cca. 8 minut.
První kilometry vůbec neodsejpali a kolem 7.-8. kilometru jsem si říkal, jak to celý dopadne.
Jak jsme stoupali výš, měnil se sníh, částečně i vlivem sluníčka. Měknul, vlhnul, přestali se dělat bakule, ale odrazit se mi stejně nešlo.
Profi foto ze sobotního závodu. Nevypadá to, ale stoupá to (a dává to).
Nesvádím to nicméně jen na mázu. Částečně je určitě na vině i ne tolik vytříbená technika a možná přeci jen trochu tlustší než tenoučká vrstva klistru.
V zásadě se mi ale jelo celkem dobře. Na rovinatějších pasážích jsem soupažil, prudší stojky, kterých na trati bylo požehnaně, jsem podle situace a hlasitosti fanoušků buď nějak upotil soupaží (když byli fanoušci hlasitější), nebo vylezl ze stopy a šel (to když si mě fanoušci nevšímali).
Víceméně jsem odečítal kilometry do 40. km. To odpovídá stadionu ve zmíněném Šjůšnu, kde jsme v pátek testovali lyže a odkud je to v zásadě (!) z kopečka.
Oproti Jizerce mi v žádném okamžiku naštěstí vyloženě nedošlo. V soupaži jsem kupodivu měl jakš-takš sílu celej závod, i když místama to asi zvenku nebyl hezkej pohled. 😀
Atmosféra na trati byla skvělá. Norové jsou běžkařský národ; kdo neběžel, fandil na trati. Už den předem si zabírají norské partičky místa podél trati, oblíbené jsou místa kolem výškařských a rychlostních prémií, kde posedávají, grilují, popíjejí pivo, fandí.
Čili nějak jsem se prosoupažil až k tomu 40. km, přičemž těch posledních 5km bylo asi nejtěžších na morál. Trať nedala nic zadarmo, a tak se každý zbývající km ulupoval jen velmi pomalu a za cenu nemalých psychických i fyzických obětí.
Od stadionu ve Šjůšnu už to celkem šlo. Sjezd začal pocitově pozdějš, než jsem čekal, navíc nebyl celou dobu z kopce, hodně pasáží byla rovina, která moc nejela, což v závěru závodu nepřidá. Nicméně v těchhle okamžicích jsem si už byl poměrně jistý, že dojedu do cíle, což mě těšilo. Ne že by mi to dodalo nějak moc sil, a pořád jsem se trochu modlil, abych i ty poslední brdíky přejel nějak se ctí. Úplný závěr trati byl nicméně nakonec trochu lepší, než jsem čekal, možná i díky virtuální prohlídce trati s komentářem Ondry, že to elektrický vedení v závěru je nekonečný. Poslední kilometr pak už proběhl na olympijském stadionu v Lillehammeru, kde jsem ještě trochu – pod vlivem norského sluníčka a diváků – zabral.
V cíli jsem se shledal s Peťou Herynkem, který naší výpravu, byť (zatím) do Tygrů formálně nepatří, doplnil. Peťa je běžkař ze Senohrab a poskytl mi první pomoc v podobě několika loků výbornýho Radegasta 12, což mě poměrně rychle spravilo.
Profi foto po dojetí do cíle.
Zanedlouho po mě dorazil Vokoun, který měl nějaké trable na startu (a taky v letadle, ale to je jinej příběh), který vypadal ještě o kus hůř a zprvu odmítal i to pivo. Nicméně po chvilce si pár loků dal a do tváří se mu vrátila barva. Pak do placu přidal svůj Budvar. Ostatní závodníci popíjeli Redbull, který jsme dostávali v cíli. Češi pili pivo. Klasika, která nemůže překvapit.
V cíli jsme taky vyfasovali pohoštění v podobě párku v palačince. Bizár. Nakonec jsme si vzali každej 2. Hlad je mocnej.
Z olympijskýho stadionu v Lillehammeru nás svozové autobusy odvezli zpátky do centra Lillehammeru do Haakon’s Hall, kde jsme si došli pro diplomy, vyzvedli Máru, porovnali časy, dali sprchu, vyzvedli věci, které nám ze startu převezli a zarezervovaným busem jsme se dostali zpátky do Šjůšnu. Po cestě padl další Budvar. Pan řidič nás pak vyložil pod sjezdovkou, vedle které jsme bydleli.
Už při výšlapu pod chalupou bylo jasné, že na chalupě probíhá bujaré veselí. Saunička jela na plný pecky, tygří naháči postávali před chalupou s pivama v ruce a vítali nás. Dorazili jsme i my poslední, večírek mohl začít naplno.
Nedělní vyjížďka a návrat domů
Neděle byla ve znamení regenerace. Zejména tedy po sobotním večírku. Nicméně ambice byla jasná. Potřebujeme dojet zpět na start závodu pro auta. Počasí slibovalo krásnou – cca. 45km – vyjížďku.
Kdo měl tu možnost, vzal skejty. Většina nás měla nicméně jen klasičky, tak jsme domázli oproti sobotě trochu teplejší klistry a vyrazili jsme na palačinky, které byli prvním záchytným bodem asi na 10. km. Palačinky jsme doprovodili kafíčkem, který Zbynďa vylepšil rumem, protože se bál, že když na něj dojde až večer, bude to hrozný. Zpětně hodnotím velmi pozitivně, Zbynďa prostě ví.
Kafíčko a palačinky při nedělní cestě pro auta.
V neděli klistry celkem pěkně drželi a umožňovali hezkej odraz, v zásadě i celkem klouzali, takže mě se jelo mnohem líp, než při závodě.
Nic naplat, i když jsme díky vysoko položenému startu měli oproti sobotě výhodu, zadarmo to nebylo a poslední kilometry bolely. Bolely i rovinaté pasáže mezi sjezdy.
Nicméně nakonec jsme se přeci jen dostali zpět na včerejší start. Myslím, že jsme toho všichni měli celkem akorát. Čistý čas jízdy nějakých 2h 45min a 43km v nohách (resp. hlavně v rukách). Autem jsme potom cestu zpět zvládli jen o hodinu rychlejš.
Foto tygří smečky z nedělní cesty pro auta z prostoru sobotního startu.
Oproti včerejšku, kdy jsme v sauničce dali z bezpečnostních důvodů jen jeden cyklus, aby nás kombinace pozávodního nadšení a piva nepopravila, jsme dnes dali poctivé 3 cykly proložené lososovou večeří by Vokoun.
Nedělní večírek už byl z klidnějších. Úkolem bylo tak nějak dopít zásoby piva, resp. aby zůstalo jen tolik, kolik se zítra při cestě zpět zvládne vypít. Byť jsme poseděli celkem dlouho, Ondrovi jsme nestačili. Kolem půl druhé ráno vzal auto a jel pařit do druhého „malého“ srubu, kde byla ubytována menší skupinka zasloužilějších tygrů. Je to blázen. A oni taky.
V předvečer odjezdu jsem se zabalil, ráno jsem pak jen posnídal, dobalil věci, rozloučil se, neb jsem měl jinou letenku, než kluci a vydal jsem se na osamělou cestu norským venkovem zpět směr Oslo vrátit auto.
Letěl jsem přes Vídeň s asi 6-ti hodinnovým přestupem. Čili na letišti ve Vídni začal vznikat tenhle článek, v letadle do Prahy jsem u skleničky piva pokračoval.
Zajímalo by mě, kterej jinej tým dokázal naplnit pytel plechovkama od piva… A to ještě od okamžiku této fotky přibyly!
Závěrem
Startoval jsem se startovním číslem 5139 z 8. vlny. Dorazil jsem do cíle na 1472. místě v čase 4:25:02. Nejrychlejší tygr Michal byl s časem 3:01:05 rychlejší o 1:23:57. Nejrychlejší člověk sobotního závodu, Andreas Nygaard, ho zvládl za 2:30:02.
Report začal vznikat na letišti ve Vídni při přestupu, pokračoval v letadle z Vídně do Prahy u skleničky piva a dokončen byl v pražské kavárně (jak jinak). Njoy!
Velmi orientačně, co nás letos čeká a snad nemine. Aneb pro zatím, co má na plánu autor tohoto příspěvku. 😀
Soustředění:
Datum
Název
Typ
Základní info
15.–18.4.
Jarní bejking
MTB
Jarní soustředění bejking týmu. Ano, jsou to Velikonoce. Pracovně v jednání Orličky.
7.–9.10.
Podzimní bejking
MTB
Podzimní soustředění bejking týmu spojený s možností si zazávodit na ČT Author Cupu, což je cca. 65km dlouhý MTB maraton; pekelně rychlý díky nenáročnému terénu. Dojezd do Béďova na stadion má super atmosféru.
Závody:
Datum
Název
Typ
Základní info
5.3.
Kbelská 10
Běh
Běh na 10km po asfaltu v nedalekých Kbelích. Ideální na check kondice před sezónou.
29.5.
Votvírák
TT
Silniční hákový triatlon na Mácháči. Cca. 0,75 – 20 – 5.
4.6.
Czechman
TT
1/2 Iron Man, tzn. 1,9 – 90 – 21,1 na rovině v okolí Pardubic / Hradce.
5.–6.8.
Valachyman
TT
Terénní triatlon na valašsku. Super zázemí, atmosféra, distance pro děti a kojící ženy.
V pátek 0,25 – 12 – 3,5, v sobotu o maličko delší a výrazně vydatnější 0,35 – 16 – 4,5.
10.9.
Mácháčský pohodář
TT
Terénní triatlon opět na Mácháči z dílný bratří Francků. Typicky skvělá sportovně-kulturní akce na sklonku léta. Cca. 0,5 – 15 – 5.
25.9.
Běchovice – Praha
Běh
Silniční běh na 10km se startem v pražských Běchovicích a koncem na Ohradě u gymnázia Pražačka. Kdy jindy se proběhnte po Českobrodský!
29.10.
Janovských 11 a 19
Běh
Terénní běh v Janově nad Nisou je přípravou lyžařů na sezónu. Běh se solidním převýšením a na celkem solidní distanci. Nicméně po známých místech. Lze spojit s hezkým víkendem v Jizerkách.
Počiny, které zatím neznají termín:
Datum
Název
Typ
Základní info
N/A
MTB Úvaly
XC
Náročný XCčko v našich končinách. 5–6 okruhů natočených kolem jednoho kopečku v Úvalech.
