Aneb nejen triatlonem živ je člověk a pořádná procházka ještě nikoho nezabila. Počkat. Nebo jo? Co když má 77 km a konec je v Prčicích? Tak od začátku…
Když kamarád z dětství zavelí, jde se! A jsem rád, protože se mi nechtělo věřit, že by procházka (prostě chůze obecně) mohla být tak náročná 😅. Pochod mě nějakou dobu lákal i proto, že jsem v Sedlci-Prčici trávil jako dítě léta u prababičky a pořád v těch končinách máme část vzdálenější rodiny.
A jak to celé probíhalo?
V Praze na Hájích jsme měli sraz v 5:00. Večer předtím jsem přebalil, ráno budíček 4:15 a v 5:00 už vystupuju na Hájích. Zařazuju se do fronty, kde se ke mně záhy přidává Honzík s Jiřinkou.
Fasujeme mapu se seznamem kontrol (jsou 3+1 tajná v průběhu a závěrečná na prčickém náměstí).
Honzík už měl s pochodem zkušenost z loňska, pro Jiřinku to byl dokonce 3. pokus o zdolání celé trasy (zatím 2x skončila v Kosově Hoře, poslední kontrole před cílem, která je ale pořád ještě cca 12 km vzdálená; a že to je zatraceně dlouhých 12 km, se ještě krátce zmíním).
Šli jsme nalehko, oblečení na běh / rychlou chůzi, běžecké batůžky a záměr jasný: z kopce se běží, roviny a do kopce svižně jdeme. Jiřinka udává tempo.
Prvních cca 20 km ubíhá rychle, v Týnci jsme cca na 30. km, dáváme kafíčko, záchod a mažeme dál. Je to naše jediná zastávka na trase, pominu-li nezbytné vyklepávání kamínků z bot a občasnou minutovou pauzu na ulevení kolenům při sestupech.
Kolem 20. km mimochodem upouštíme od plánu z kopce běžet, protože Honzíkovi to neumožňují kolena. V zásadě nechápu, že to došel. Zbytek z kopců šel buď pozpátku, nebo za vydatné podpory Jiřinčiných trekových holí (svoje se na poslední chvíli rozhodl nebrat).
Trasa utíkala, silnic minimum, hezkých lesních nebo polních cest majorita, což bylo krásné.
Počasí bylo pro chůzi ideální. Mírně pod mrakem, občasné mrholení až deštíky. Na konci nám pak vykouklo sluníčko, což prostě bylo naplánované!
Cca do 65. km za mě dobré. Kolemjdoucí jsem oblažoval popěvky na každé téma, co mě napadlo. Jiřinka s Honzíkem se ukázali jako držáci, když jim moje popěvování ani jednou nelezlo na nervy (nebo to nedali znát, což za daných okolností vyžadovalo až nelidskou míru sebeovládání). Posledních 12 km (celkem to bylo cca 77 km; můj Garmin mi milosrdně počítal víc) bylo náročných a směrem k cíli se každý km stával náročnější. Posledních cca 5 km nuceně po asfaltu po cyklostezce už bylo hodně na morál a absolvoval jsem je se zatatýma zubama. Řečeno nikoliv obrazně.
Na náměstí v Prčicích jsme dorazili, když odbíjela 8, což byl oficiální deadline na celý pochod.
Pro ilustraci, jak moc jsme toho měli plné zuby, přidávám, že jsme si v cíli odepřeli pivo! Byť nás jeho vize hnala do cíle většinu cesty! Ale v cíli už to prostě nešlo. Člověk nechtěl stát a sednout si vyžadovalo nadlidské úsilí. Dojít 20 m pro kofolu stejně tak.
Takže abych to zrekapituloval, vycházeli jsme cca půl hodiny po nejdřívějším možném startu, běho-chodili jsme, jedli za chůze a došli jsme jen tak tak 😅. Ale to je fuk, jsme v cíli a obstáli jsme! Klub českých turistů by nás jistě přivítal s otevřenou náručí!
Kofola, klobása a asi půlhodinový odpočinek v cíli pomohly se mentálně připravit na posledních 700 m k autu, neb do dějiště závodu auta nemohla.
Když tak přemítám, je to vlastně zážitek z kategorie “Vašák”. Jednou v životě stačí. Jestli půjdeme příště, půjdeme kratší trasu a dosyta využijeme bohaté nabídky občerstvení po cestě! Nevynecháme pivo, klobásu, chleba se sádlem ani otevřenou hasičárnu s bečkou!
Tento článek původně vyšel jen jako popisek u Strava aktivity (na Stravu přispívám vcelku často a většinou se neobtěžuju ani změnou názvu aktivity. Tohle byla ale poněkud jiná zkušenost). Obsahuje navíc pár drobných vstupů a hlavně více fotodokumentace s vtipnými popisky. Learn to like it!