Archiv pro štítek: Valachyman

Valachyman triatlon 2020 – dlouhá trať

Dlouhou trať jsme navštívili už v počtu dvou bejků – na start jsem se postavil jak já (Petr), tak i Michal a závod to byl opravdu povedený. Krásné kopečky v okolí Karolinky, slunečné počasí, příjemně osvěžující voda v rybníku Balaton, i hezky osvěžující proud řeky Bečvy. Triatlon měl parametry 350m/16,5km/4,5km s celkem hutným převýšením na kole a jedním ostrym kopcem na běhu.

Start byl znovu intervalový a tak jsme si čas mezi přípravou depa a startem krátili bavením se skokovými kreacemi některých závodníků. Placáků a kufrů bylo opravdu hodně. Michal startoval o chvíli dříve a mně se podařilo se oproti dnu předtím i trochu rozplavat a lehce rozběhat.

Tak jako v pátek se i v sobotu někteří lidé včas nedostavili na start a pak jsem vystartoval zničehonic tak rychle, že jsem si skoro nestačil zapnout na garminech triatlonovou aktivitu. Plavání bylo pocitově dobré, bylo to něco mezi vytrvalostí a tempem, zpětně si myslím, že se na relativně pomalém čase (Michal mě v něm říznul o vteřinu 🙂 ) trochu projevilo, že jsem uplně nevychytal směrově tu nejkratší cestu. Nicméně když jsem vybíhal do depa, nebyl jsem ani udýchaný, takže pohoda.

Depo jsem si dal o trochu pomaleji, protože jsem rovnou na ručníku nazouval tretry, ačkoliv ne nejkvalitněji – cestou jsem musel zout a obout. Výjezd z depa rychlejší než včera, roztočit nohy a…začalo pro mě peklo. Nastoupávání desítek výškových metrů od samého začátku nemělo být to nejhorší, čeho jsem se měl dočkat. Po chvilce jsem dojel podobně se trápícího kluka ze Zlína, se kterým jsem si tak kilák a půl vykládal a ulevoval od myšlení na to, jak to do kopce bolí – pak ho to začalo asi bolet víc než mě, tak jsem se odpojil a jel dál. Na cca 2,5 kilometru začalo k tomu všemu bahno a některé opravdu vydatné kopce, kde střídavě začala moje procházková pouť. Přibližně v té době se kolem mně prohnalo dohromady tak 30 závodníků a závodnic, které s výrazem gladiátorů supěli do kopců až nelidskou rychlostí. Kopec neustával, naopak…a množství bahna, které se nabalovalo na pláště už bylo taky enormní. Jakmile se trať trochu narovnala, začal úplně nový sport – bahenní bruslení na přehuštěných kolech – další zkušenost. Jednou jsem potkal strom, jednou nechal za sebou řidítka i kolo – oboje asi v rozmezí 100m ale ve skoro zanedbatelné rychlosti naštěstí… Donutilo mě to zadní kolo narychlo o trochu upustit a pokračoval jsem dál. Cítil jsem, že bych mohl jet mnohem rychleji, ale byl jsem raději opatrný, protože to pořád klouzalo, někde jsem musel sesednout i cestou dolu. Jako na smilování jsem čekal na to, až se dostanu do druhé půlky trati, kde už čekal převážně sjezd, více zpevněné cesty a místy i asfalt. jakmile začalo klesání, pojedl jsem gel, což mělo dva efekty, jelo se mi lépe, ale nemohl jsem odlepit ruce od řidítek :-D. Na posledních 8 kilometrech, z čehož 6 jsem znal už z pátku se mi podařilo zrychlit a bylo příjemné, že sem vzal i pár soupeřů, ale byly to jednotky :-).

Do depa jsem dorazil celej od bahna a trochu mě to trvalo, než sem se odtamtud vykopal, ještě jsem tam vypil asi půlku předpřipraveného bidonu a vydal jsem se na běh. Kupodivu i na běhu jsem se cítil dobře a tak nějak programově jsem se brzdil, abych to nerozbíhal za víc než 5:15, i když by to určitě šlo…Utíkalo to rychle a najednou se přede mnou objevila druhá občerstvovačka, za kterou nás pořadatelé hnaly do nedlouhého, ale přísného kopce, který jsem šel…teda, na konci se pro mě nedal skoro ani vyjít. Vypovídající byl pace na jednotlivých kilometrech – první dva kolem 5:10, třetí kolem 10:00 🙂 :-). Ani seběh nebyl žádný med, protože to bylo uklouzané bahýnko, ale cítil jsem, že už to moc do kopce nepůjde a aspoň psychicky se mi běželo lépe. Krásnou vložkou byl brod Bečvou, kde se dalo ve vedru krásně osvěžit – jen pak boty dost nehezky čvachtaly cestou zpátky. Cesta zpátky už ubíhala rychle a nebýt toho vedra, tak to bylo i příjemné. Nakonec průměrné tempo kolem 6:30, což není zázrak, ale jsem rád i za to.

Umístění nebylo žádná sláva, ale to jsem docela i čekal, nicméně i pár lidí se vměstnalo za mě:-) Celkově záhul, ale parádní závod. Není to profil vyloženě pro mě, ale i tréninkově to mělo velkou hodnotu…až na tu regeneraci 😀 😀 No co, Valachy se všim všudy 🙂

Jo a Michal mi nadělil cca 23 minut…takže je co zlepšovat 😀

Valachyman triatlon 2020 krátká trať

Po necelém roce „trénování“, kdy jsem se prakticky z nuly snažil na popud Martina přijít na chuť nejen kolu, ale zároveň i běhu, a zároveň z topení v bazénu se pokusit o efektivní dopředný pohyb, začlo být na čase, abych Michalovi sebral titul jediného Bejka, který okusil triatlonový závod.

Při vybírání, který závod by měl být ten pravý nám s Michalem padlo oko právě na Valachymana, který je přívětivý svojí délkou a zároveň Valašsko slibovalo i příjemné prostředí krásné přírody Beskyd a Javorníků. Vzhledem k tomu, že mně vyhovovala krátká a méně kopcovatá varianta a Michalovi naopak dlouhá, přihlásil se Michal na dlouhého Valachymana…a já na oba :-).

Spaní jsme měli díky Zuzce Weissové zajištěno ve ValMezu, za což jí patří velký dík, protože zázemí to bylo velmi příjemné a pohodlné. Závod samotný se pak odehrával v Karolínce a Novém Hrozenkově respektive v jejich nejbližším okolí.

Valachyman – krátká trasa TT 250-12-4

Pro mě osobně, ačkoliv jsem od svého trenéra pár rad a informací pochytil, bylo spoustu věcí a procesů před závodem úplně nových. Zejména příprava depa byla psychicky náročná, protože strach z toho, abych něco nepodělal se mísil s drobnou nervozitou před závodem a tak jsem standardně zapomněl asi dvě věc v autě a pendloval s módní Lidl taškou mezi parkovištěm a depem asi na třikrát. Naštěstí mi v mnohém pomohl Michal, který obětoval odpolední projížďku za support. Depo jsem si připravil…všechno úhledně rozložil…dokonce i tretry úspěšně zagumičkoval, nicméně hned jak jsem byl se svým dílem spokojen přišla parádní průtrž mračen. Nejspíš proto, abych v mokrých nohách z vody zbytečně nelezl do suchých treter.

Pak už přišlo čekání na start. Startovalo se intervalově po deseti vteřinách, přičemž mezi číslem o deset nižším a mým zmizelo asi osm lidí a tak najednou slyším jak na mě startérka volá že za deset vteřin jdu…no a najednou jsem byl ve vodě. Prvních pár vteřin jsem si virtuálně plácel po zádech, že se mi podařila celkem parádní šipka narozdíl od nesčetného množství placáků přede mnou a že mi plavecké brýle drží tam kde mají. Následovala asi minuta chytání rytmu a dechu, kdy jsem si připadal trochu jako kdybych se na sebe díval na kameře a hned potom už jsem začal plavat. Tloukly se ve mně pocity, jestli nemám zrychlit s tím, abych se neurval hned na plavání tak dlouho, že jsem se najednou přistihl jak vybíhám z vody. Asi se to dalo plavat o poznání rychleji, nicméně zkušenosti nejspíše přijdou časem.

Příběh do depa jsem nikterak neuspěchal, naopak depo samotné jsem prolétl jak vítr, helma na hlavu, brýle, kolo s tyče dolu a už jsem bosky upaloval na bajk. První mínus bylo, že jsem zapomněl gel, druhé mínus přišlo hned za okrajem depa, kdy se mi nepodařilo zrovna dvakrát dobře nastoupit do treter a musel jsem je vycvakávat a obouvat na zemi. Nu což, tak příště budu obezřetnější…možná :-). Vyrazil jsem na nižších převodech a snažil se roztočit nohy…ze začátku do mírnějšího, poté do o trochu prudšího kopce, převážně po asfaltu. Nepředjížděl jsem prakticky nikoho, naopak kolem mě se hnali borci a borkyně na prapodivních strojích se stojánky a nosičem mnohdy v závodním oblečení ze 70. let. Říkal sem si „pohoda, rozjedu se a jim dojde“…no…rozjel jsem se tak napůl a jim zjevně nedošlo :-D. Druhá půlka už byla jen s mírnějším vlněním a pak se sjezdama, takže tam jsem přeřadil na moji metráčkovou setrvačnost a nepustil před sebe až do depa nikoho. Podle rady jsem před depem vytočil nohy na nizkých převodech a už si to šinul odhodit kolo. Depo celkem rychlé, jen zavazování tkaniček na příští závodech musím vyřešit efektivněji.

Na běhu jsem se cítil prazvláštně. Nohy mohly běžet rychleji a asi by to v pohodě snesly. Byla to prakticky mírumilovná rovinka, na začátku dokonce mírně z kopce. Po půl kilometru jsem se podíval na hodinky a viděl jsem tempo 5:15 a v hlavě mi proběhlo „Not great, not terrible“ nicméně s přibývajícími metry jsem si ještě trochu zvolnil a tempo začalo nabírat trochu sestupnou tendenci. Po obrátce jsem pocitově zrychlil, ale hodinky měly na to úplně jiný názor. Jako lokomotiva se kolem mně prohnal Petr Vabroušek, který ten den šel na rekord (úspěšně) a který mi v cíli dal jen asi 17 minut :-). Vedro mi nebylo příjemné, ale cíl se poměrně rychle blížil, na umělém dřevěném mostku přes silnici jsem si ještě trochu zrychlil a pádil do cíle.

Celkově z toho bylo v mé kategorii 36. místo asi ze 62. Což považuju za relativní úspěch a zároveň jako motivaci do budoucna. Některé pasáže se daly jít rychleji, ale jsem rád, že jsem to ve zdraví přežil.