(Petr)
…už při závodě se mi párkrát stalo, že mi hlavou proběhlo: „Tohle musim jednoznačně napsat do reportu…“ Takže dřív, než všechno zapomenu, tak jdu zaznamenat toto unikátní klání mýma očima. Kecám, na tohle nikdy nezapomenu :-D.
Začnu obšírněji…
Czechmanna, respektive Bejkingovou účast na něm, vyhecoval v červnu 2019 Martin, který pln odhodlání a motivován svojí tehdejší formou nadhodil téma půlironmana do pléna. Odkýval to s nadšením už jenom Michal a ostatní říkali, že se uvidí. Já jediný jsem na první dobrou řekl, že je to šílenost, protože toho času mé cca 113kg vážící sexy tělo, které bylo vše jenom ne vytrvalé, nevykazovalo známky sebemenší touhy něco takového podstupovat. Je třeba říci, že mým tehdejším maximem bylo 8km běhu (uběhnutého v kuse, pace jsem neřešil 🙂 a možná tak 150m kraulového topení se v bazénu. Kolo představovalo asi tu nejméně bolestivou tréninkovou vidinu, i když tempově jsem na tom také nebyl kdovíjak a když přišel kopec, tak to byla vycházka (to mi zůstalo 🙂 ). Zprvu mě prostě ani nenapadlo, že by Czechman byl závod, o kterém bych nějak vážněji uvažoval.
Nicméně jak čas plynul, tak mě to vrtalo v hlavě čím dál víc a sám sebe jsem přemlouval, že by se to teoreticky mohlo dát zvládnout. Na internetu jsem natrefil na trenéra triatlonu, který mi byl ochoten (za nemalý peníz 🙂 ) ukázat cestu k tomu jak úspěšně absolvovat střední triatlon a zároveň mě k němu i trochu motivovat. Rozhodl jsem se to zkusit a s klukama závod absolvovat. S tréninkem jsem začal cca v září a kupodivu jsem si k tomu začal hledat rychle cestu. Během podzimu se mi podařilo zlepšit vytrvalost i trochu rychlostní vytrvalost běhu a na Vánoce se mi podařilo v kuse běžet celých 21km (to jsem zopakovat s obtížemi až na závodě 🙂 ). Pořídil sem si silničku i neopren abych vzápětí zjistil, že opravdu ne všechno je o kvalitě vybavení…což se teda s Vítkem na kole učím i nadále :-). V zimě se mi podařilo uplavat 1km kraulem v kuse a na jaře už jsem veděl, že trať uplavu. Absolvoval jsem aquathlon a v létě dva krátké triatlony na Valachách….a pak – po roce „skoro“ systematického tréninku, který trochu narušila lenost v době coronaviru a také narození Adrianky, přišel datum odloženého závodu, tedy 26.9.2020.
Měl jsem to štěstí, že se mi nabídl můj táta jako doprovod, řidič, servisák, kustod, motivátor a provianťák v jednom. Byla to velká pomoc a opora za kterou jsem byl nesmírně vděčný před závodem a ještě stokrát víc po závodě. Už týden před akcí začaly spekulace o tom, jestli a jak vyjde počasí, protože teplé zářijové dny se měly jako mávnutím proutku v pátek proměnit na sychravý listopadový nečas, který měl v sobotu kulminovat 10ti stupni celsia a přeháňkami. Předpověď naštěstí nevyšla, bylo stupňů sedm a k tomu vítr a trvalý déšť :-). Po cestě na závod jsem na radu trenéra posnídal těstoviny na sladko, což teda nebyl zrovna highlight dne. No, alespoň to pomohlo kvalitnější peristaltice :-). Do místa závodu jsme dorazili s předstihem, i když jsme jednou trochu špatně odbočili a stálo nás to asi 12km zajížďku – a to jsme tam oba s tátou tři týdny před tím byli a věděli jsme tedy kam jedeme:-).
Byla fakt zima. Osobně na to moc netrpím, ale opravdu byla. Táta mi pomohl překonat strach z toho, že špatně nalepím polepy na kolo, helmu a tašku do depa. Co nevěděl, tak se zeptal vedle…a já budu už příště vědět. Věci do depa jsem si hodil po rozpravě, oproti původnímu plánu jsem si tam dal i trochu teplejší bundu, což mě dost pravděpodobně zachránilo před odstoupením ze závodu, ale o tom až později. Celkově se na mě hrnulo nějak moc informací – trenér mi zopakoval co a kdy mám jíst, o tempu ani tepech už nemluvil, protože pokyn zněl jasně – přežít. Z rozpravy jsem měl hlavu jak pátrací balon, abych věděl co všechno nesmím a naopak co musím a nebo bych měl. Zejména draftingu sem se bál, protože nemám zkušenosti obecně a s bezhákovým závodem už vůbec ne. No nic…čas pomalu směřoval kupředu a bylo třeba se začít navlékat do závodního. Volil sem do půl těla oblečený triatlonový dres a přes to neopren…a hned na to fleecovou mikinu (dočasně), protože neopren venku hřál méně, než jsem očekával :-). Startovalo se v 50ti členných vlnách kvůli koroně, což mě potěšilo, páč opravdu nevim, jak bych psychicky přežil to pokopávání a mlácení, kdyby nás tam pustili 500 najednou. Startoval sem v páté vlně, což bylo teda tak akorát abych nepřimrznul ke koridoru, kde jsme čekali. První kontakt s vodou byl velmi příjemné překvapení…byla fakt teplá. Okamžitě sem se do ní celý ponořil a čekal, až „to přijde“…
START – vrhnul jsem se na pravé straně balíku do vln, teda spíš vlnek, a snažil se co nejrychleji nalézt rytmus v záběrech. Hned po prvním vynoření hlavy a course checku mi mělo dojít, že bych měl trasu kontrolovat častěji, protože sem odjížděl od balíku a tím pádem i od ideálního směru tak o 20-30 stupňů doprava. Ale nedošlo mi to. A tak jsem si plaval v mlze zahloubán do svých myšlenek, jak mi to parádně nejde (fakt nešlo) a jak už po 200m nemůžu a sem-tam kouknul na to, kde je další bojka. Přišlo mi, že se od skupiny stranově už tolik nevzdaluju, možná jenom lehce zaostávám, nicméně na kótě cca 600m jsem se objevil před člunem hasičů, kteří na mě vehementně gestikulovali, že mám točit doleva. Chvíli jsem šlapal vodu, rozhlédl jsem se a fakt – široko daleko nikdo ze závodníků, jenom já a až několik desítek metrů ode mě soupeři. Nějak mě to nerozhodilo, protože sem se soustředil na to, abych plaval pořád dál. Kolem První obrátky – 750m-, přišla krize, kdy sem si i trochu zaplaval prsa, které mi v danou dobu přišly jenom nepatrně pomalejší než můj upracovaný kraul.Přišel nejdelší úsek plavání, který jsem směrově už zvládal lépe a postupně se začalo ustalovat i dýchání a mé tempo se pocitově i trochu zvyšovalo. To mě v hlavě nabudilo a postupně jsem sbíral některé závodníky (především holky z druhé vlny) , kteří se s vodou moc nekamarádili. Na druhou stranu je třeba podotknout, že se často se kolem mě prohnalo vodní stádo třeba 5ti závodníků tempem veskrze neakkceptovatelným z vln za mnou. U druhé obrátky, po kterých už zbývalo jenom 300m do depa jsem ale zase začal kufrovat…naplaval jsem jenom na ní pocitově tak o 60m víc než bylo potřeba. Začal jsem zvyšovat frekvenci záběrů a cítil jsem, že to jede dobře. Ale zase jsem odplavával doprava – což mě vyburcovalo k dalšímu zrychlení, které kupodivu nemělo vliv na únavu. Na konci jsem si to už hlídal. Z vody sem lezl po 42 a půl minutě s tím, že Strava mi ex post prozradila, že tempo sice na mě dobrý (kolem 1:55/100m) ale naplaváno minimálně o 250 m víc (Strava ukázala o 413m víc)… Zkušenost: Plavat z levé strany balíku, když dominantní dýchací strana je pravá, abych viděl, kde kdo je a mohl si korigovat svý nepřesný mířidla…
Depo1 byla paráda…napohodindu jsem si všechno vybalil, chvilku koukal jak tele, co že si to vlastně chci vzít a nakonec se do toho všeho začal soukat. Hned zkraje se mi rozjel zip na triatlonovym dresu, což byl příslib skvělýho závodu od teď… a pak sem se vzal boty dřív než cyklonávleky, takže pro úspěch jsem musel opakovat. Ještě jsem si rychle do bundy přihodil jeden gel, kdyby náhodou, helmu na hlavu, pytel zpátky na stojan a hurá pro kolo. Zkušenost: mít trochu líp naplánováno co jak bude probíhat to depo. Btw. Depo mi trvalo asi jedenáct minut 😀 – Volárovi minutu a tři čtvrtě :-D…
Na kolo jsem naskočil plný elánu, čekala mě moje nejoblíbenější část. To jsem teda za chvíli přehodnotil, konkrétně po 4km. První metry se mi jelo nějak podezřele dobře, tempo 31km/h, který jsem si zvolnil ještě, protože se mi to zdálo číselně nějak moc…tepy padaly dolu a cítil jsem, že mi není ani taková zima. Po obrátce zaváděcího kola jsem však přišel na to odkud vítr fouká…a to doslova. Tempo šlo rapidně dolu, tepy radikálně nahoru a moje nadšení už nebylo tak zběsilé. Mno nic…snažil sem se být co nejaerodynamičtější, což bylo o to těžší, že sem byl asi jedinej závodník bez hrazdiček a jeden z 5% lidí, co neměli triatlonovej/časovkářskej speciál :-D. Za prvních cca 25 km jsem předjel cca 3 lidi, z čehož dva pro podchlazení odstoupili a mě předjelo řekněme tak 80 :-)…Výborný byl zejména úsek Dolany-Křičeň, kde jsem si krátil čas sledováním hodinek – tepy kolem 163, rychlost 17,6 km/h a pocitově jsem se fakt neflákal :-D. Začala se i projevovat trochu zima, vítr nepříjemně profukoval promoklou bundou a déšť bičoval obličej, rukavice nehřály. Přiznám se, že mi to nějak zvlášť nechutnalo, ale zvláštní bylo, že jsem ani jednou, teda myslím na kole :-), neuvažoval, že se na to vykašlu. Když jsme vyjeli na nejvyšší místo na trati, tak jsem se snažil podle plánu sníst gel. Neřešitelný problém, ruce byly jak kostky a v rukavicích nešel rozepnout zip na bundě. Proces otevřít kapsu> vytáhnout gel>otevřít gel>sníst gel>uklidit obal do kapsy> zavřít kapsu mi trval asi dva kilometry a nechal jsem tam určitě tak dvě minuty. Nakonec jsem stejně tu kapsu nedovřel. V největším sjezdu, který na trati je, jsem nemohl rozbalit svoji silnou zbraň, tedy raketové sjezdové tempo, protože by mě vítr asi sundal z kola…navíc jsem záměrně neměl brýle a toto byl jediný úsek, kdy mě to fakt chybělo. Předjel jsem nějakého Španěla, který hodně nahlas mixem angličtiny a španělštiny nadával, jak moc fuckin weather to je. Spoiler alert – dokončil cca půl hodiny přede mnou – předběhl mě tak na 8. kilometru na běhu :-D. V půlce trati občerstvovačka – s čerstvou zkušeností s rozepínáním bundy jsem si vyžádal tyčinku, která byla opravdu nic moc, ale jíst sem potřeboval. Aby mi nutrenďácká mňamka udělala kompletní radost, tak se mi vzpřičila na patře přes celou pusu a jazykem nešla prolomit. To ve mně vyvolalo trochu stres, protože jak jsem se snažil tyčinku přeprat, tak mi její kusy vypadávaly z úst. No a za mnou jako na potvoru auto rozhodčích, které checkovalo, jestli neděláme bordel mimo občerstvovačky :-D. Nakonec jsem jí přepral, snědl a udělala mi kupodivu celkem dobře…a bez penalizace. Druhá polovina prvního okruhu se mi jela dobře, převažuje tam klesání…s jedním závodníkem jsem tam špásoval, že do kopce mi to sice vázne, ale dolů a po větru jsem nezastavitelný… Před Praskačkou, což je tak cca 10km do konce okruhu mě s lehkostí a rychlostí tak cca o 15 km/h vyšší než sem měl já sebral Honza Volár a hned za ním pozdější vítěz Lukáš Kočař. Bylo hezké sledovat, jak může někdo v tomhle hnusu jet přes 45km/h, vypadat u toho lehce a ještě k tomu mít na sobě jenom triatlonový dres s krátkým rukávem. Honzovi pak při běhu bohužel i kvůli tomu trochu došlo.
Závodníci už končili kolo, když jsem se vydal do druhého okruhu, jeho první část jsem si ještě hlídal, abych nejančil, ale podle plánu jsem po cca 10ti kilometrech začal zrychlovat. Začalo se to trochu obracet, myslím, že ve druhém kole mohlo být podobně těch, které jsem předjel já jako těch, kteří předjeli mě, ale to byla jenom moje subjektivní myšlenka, která měla odvézt mozek od toho, že ta zima se nelepší, i když déšť ustává. Ve druhém okruhu jsem si už i více věřil v některých rychlejších pasážích na mokru. Celkově jsem se cítil dobře a připadalo mi, že jedu tak na 85%. Vzhledem k počasí a k tomu, že sem se chystal teprve podruhé překonat během metu 21km, tak jsem to nepřeháněl. Posledních 8km jsem si zvolnil ještě víc, což byla další z blbostí…měl jsem se zahřát naopak víc :-). Vtipné bylo, že po závodě jsem se dozvěděl, že Vabroušek a pár dalších expertů odjeli kolo v neoprenu a zpomalilo je to v řádu jednotek minut, bylo jim teplo a na běhu to minimálně Vabroušek mohl rozbalit jako za mlada…Celkově jsem na cyklotrati byl 3 hodiny a 20 minut, což odpovídá nějakým 27km/h…not great, not terrible, jak by řekl náš ministr pro cokoliv :-).
Depo2 byla hrůza, nebylo tam co řešit, jenom rozepnout, sundat, přehodit pár věcí a zmizet…mno…rozepínal sem dlouho. Nakonec jsem v depu shnil také deset minut a na běh se promrzlý vydal s bundou. Jen návleky na nohy šly dolů a vysypal sem půlku jídla.
Běh – vyběhnul jsem a i když sem se cítil marně, tak první dva kilometry sem běžel rychleji, než jsem chtěl. Proběhl jsem kolem občerstvovačky a hned za ní jsem litoval, že sem se nenapil alespoň ionťáku, protože jsem dostal trochu žízeň. Trať byla pro mě příjemná tím, že byla skoro dokonale rovná, ale byla dost na hlavu, protože bylo viděl na mnoha místech hodně daleko dopředu. V prostředku trasy, která se 2,5krát opakovala, byl travní úsek, kde byly za sebou nepřekonatelné tři kaluže…takže trochu jako vodní příkop…co uschlo na asfaltu, tak tady šlo zase durch. Od 9kilometru jsem začal cítit, že sil už není nazbyt a na občerstvovačkách jsem si dopřál i trochu chůze, ale už mi to bylo jedno…postupně jsem nepatrně zpomaloval – teda s postupem času i patrně :-D. Uklidňoval mě pocit, že jsem si na 12km spočítal, že i průměrnou chůzí už stíhám limit celkem bezpečně :-D. V druhé půlce běhu jsem nabral jednoho kluka z Jesenice a vzájemně jsme se motivovali a zkracovali dlouhou chvíli volnějšího běhu konverzací o čemkoliv. Myslím, že jsme si navzájem pomohli…chudák měl ještě o jeden okruh (8,5km) navíc, což jsem mu nezáviděl. Tempo jsme drželi na 6:30 cca a i když jsem ho ze začátku motivoval já, postupně jsem začal cítit, žemi to fakt už neběží. Preventivně jsem si dával na každé občerstvovačce něco…dokonce jsem vypil i tři magnéska a na 16km jsem si dal raketový gel od enervitu, který mě měl dotlačit do cíle v nějakym rozumnym tempu…Zprvu mi (vlastně poprvé za závod) trochu rozhodil zažívání a o chvíli později mě poprvé kousla křeč do lýtka. Na občerstvovačce další magnésko, voda a ionťák…ale na 18tém už přišla další a intenzivnější křeč, po které jsem musel přejít do chůze…Jeseničana jsem nechal běžet dál a sám zvolnil co to šlo a prokládal chůzí…Na 19km začal plně účinkovat gel a já jsem cítil druhou mízu…bohužel pravé lýtko na to mělo vcelku jiný názor a tak jsem indiánským připosranym během 8:15/km ukrajoval nekonečné metry silnice směrem k cíli. Poslední metry byly fakt tragedie. Doběhl jsem po 2 hodinách a asi 20minutách s tempem někde kolem 6:38/km…s čímž teda spokojený být nemůžu, ale vykompenzoval to fakt, že už jsem v cíli a po 6ti hodinách a 43 minutách je to všechno konečně za mnou… Vzhledem k tomu gelu byla dost zajímavá situace, kdy tělo bylo nastartované na výkon a nedávalo najevo moc známek únavy, ale od stehen dolů jsem byl skoro ochrnutej 🙂
Myslím si, že podmínky a atmosféra udělaly z tohoto závodu nezapomenutelný zážitek, za své mluví i to, kolik lidí se nedostavilo na start a také kolik lidí závod nedokončilo. Určitě je velký prostor kam se posouvat a zlepšovat, ale na první „půlku“ myslím celkem dobrý a hlavně jsem rád, že jsem to dojel 🙂 Sezona 2021 snad přinese více účastí na závodech ať už mě, tak i celého týmu.
