Po necelém roce „trénování“, kdy jsem se prakticky z nuly snažil na popud Martina přijít na chuť nejen kolu, ale zároveň i běhu, a zároveň z topení v bazénu se pokusit o efektivní dopředný pohyb, začlo být na čase, abych Michalovi sebral titul jediného Bejka, který okusil triatlonový závod.
Při vybírání, který závod by měl být ten pravý nám s Michalem padlo oko právě na Valachymana, který je přívětivý svojí délkou a zároveň Valašsko slibovalo i příjemné prostředí krásné přírody Beskyd a Javorníků. Vzhledem k tomu, že mně vyhovovala krátká a méně kopcovatá varianta a Michalovi naopak dlouhá, přihlásil se Michal na dlouhého Valachymana…a já na oba :-).
Spaní jsme měli díky Zuzce Weissové zajištěno ve ValMezu, za což jí patří velký dík, protože zázemí to bylo velmi příjemné a pohodlné. Závod samotný se pak odehrával v Karolínce a Novém Hrozenkově respektive v jejich nejbližším okolí.
Valachyman – krátká trasa TT 250-12-4
Pro mě osobně, ačkoliv jsem od svého trenéra pár rad a informací pochytil, bylo spoustu věcí a procesů před závodem úplně nových. Zejména příprava depa byla psychicky náročná, protože strach z toho, abych něco nepodělal se mísil s drobnou nervozitou před závodem a tak jsem standardně zapomněl asi dvě věc v autě a pendloval s módní Lidl taškou mezi parkovištěm a depem asi na třikrát. Naštěstí mi v mnohém pomohl Michal, který obětoval odpolední projížďku za support. Depo jsem si připravil…všechno úhledně rozložil…dokonce i tretry úspěšně zagumičkoval, nicméně hned jak jsem byl se svým dílem spokojen přišla parádní průtrž mračen. Nejspíš proto, abych v mokrých nohách z vody zbytečně nelezl do suchých treter.
Pak už přišlo čekání na start. Startovalo se intervalově po deseti vteřinách, přičemž mezi číslem o deset nižším a mým zmizelo asi osm lidí a tak najednou slyším jak na mě startérka volá že za deset vteřin jdu…no a najednou jsem byl ve vodě. Prvních pár vteřin jsem si virtuálně plácel po zádech, že se mi podařila celkem parádní šipka narozdíl od nesčetného množství placáků přede mnou a že mi plavecké brýle drží tam kde mají. Následovala asi minuta chytání rytmu a dechu, kdy jsem si připadal trochu jako kdybych se na sebe díval na kameře a hned potom už jsem začal plavat. Tloukly se ve mně pocity, jestli nemám zrychlit s tím, abych se neurval hned na plavání tak dlouho, že jsem se najednou přistihl jak vybíhám z vody. Asi se to dalo plavat o poznání rychleji, nicméně zkušenosti nejspíše přijdou časem.
Příběh do depa jsem nikterak neuspěchal, naopak depo samotné jsem prolétl jak vítr, helma na hlavu, brýle, kolo s tyče dolu a už jsem bosky upaloval na bajk. První mínus bylo, že jsem zapomněl gel, druhé mínus přišlo hned za okrajem depa, kdy se mi nepodařilo zrovna dvakrát dobře nastoupit do treter a musel jsem je vycvakávat a obouvat na zemi. Nu což, tak příště budu obezřetnější…možná :-). Vyrazil jsem na nižších převodech a snažil se roztočit nohy…ze začátku do mírnějšího, poté do o trochu prudšího kopce, převážně po asfaltu. Nepředjížděl jsem prakticky nikoho, naopak kolem mě se hnali borci a borkyně na prapodivních strojích se stojánky a nosičem mnohdy v závodním oblečení ze 70. let. Říkal sem si „pohoda, rozjedu se a jim dojde“…no…rozjel jsem se tak napůl a jim zjevně nedošlo :-D. Druhá půlka už byla jen s mírnějším vlněním a pak se sjezdama, takže tam jsem přeřadil na moji metráčkovou setrvačnost a nepustil před sebe až do depa nikoho. Podle rady jsem před depem vytočil nohy na nizkých převodech a už si to šinul odhodit kolo. Depo celkem rychlé, jen zavazování tkaniček na příští závodech musím vyřešit efektivněji.
Na běhu jsem se cítil prazvláštně. Nohy mohly běžet rychleji a asi by to v pohodě snesly. Byla to prakticky mírumilovná rovinka, na začátku dokonce mírně z kopce. Po půl kilometru jsem se podíval na hodinky a viděl jsem tempo 5:15 a v hlavě mi proběhlo „Not great, not terrible“ nicméně s přibývajícími metry jsem si ještě trochu zvolnil a tempo začalo nabírat trochu sestupnou tendenci. Po obrátce jsem pocitově zrychlil, ale hodinky měly na to úplně jiný názor. Jako lokomotiva se kolem mně prohnal Petr Vabroušek, který ten den šel na rekord (úspěšně) a který mi v cíli dal jen asi 17 minut :-). Vedro mi nebylo příjemné, ale cíl se poměrně rychle blížil, na umělém dřevěném mostku přes silnici jsem si ještě trochu zrychlil a pádil do cíle.
Celkově z toho bylo v mé kategorii 36. místo asi ze 62. Což považuju za relativní úspěch a zároveň jako motivaci do budoucna. Některé pasáže se daly jít rychleji, ale jsem rád, že jsem to ve zdraví přežil.