Prvním triatlonovým závodem bejků z týmu se stal mácháčský Votvírák (500m – 20km – 5km). Silniční hákový triatlon sliboval nevídanou dynamiku při jízdě v háku.
Protože se jednalo o první ročník tohoto závodu, vyslal známý tým z Prahe do boje takzvaně „na koštovačku“ jen jednoho svého člena – mě!
Nutno podotknout, že to byl závod plný „poprvé“. Kromě prvního závodu sezony taky byla poprvé v dlouhé historii týmu použita úplně nová týmová triatlonová kombinéza. A to v taktéž pestré kombinaci s vysloužilým neoprenem od kamaráda z Tygrů, který vypadá jako kosmický obleček z 80. let (ten neopren, ne kamarád). Nic naplat – ve vodě, která měla něco málo přes 13 stupňů přišel vhod.
Prezentace byla „na pohodindu“. Dokonce jsem ani nepřijel na poslední chvíli. Triatlonovou kombošku jsem měl připravenou od minulé neděle. Tak ještě aby!
V zázemí závodu jsem se přivítal s organizátory a kamarády, hodil věci do depa a chvíli přemýšlel, jestli mám jít na rozpravu už v neoprenu. Nicméně ostatní už v něm svérázně přešlapovali, i když oproti mě a mému zánovnímu neoprenu nevypadali zdaleka tak dobře! Navlékl jsem ho tedy taky a protože je mi trochu ouzký, poprosil jsem kamaráda, aby mi ho zapnul. Kamarád se na tom docela slušně rozcvičil a po chvíli jsem byl zapnutej.
To už jsme se srocovali na pláži ve startovních koridorech. Nažhavil jsem hodinky, ať si svůj první triatlon sezony a první, co vlastním hodinky, řádně odtrackuju.
Vystartovali jsme asi o 3 min dříve, i když s předstihem dělám málo co. Ale to mě nerozhodilo. Zapínám hodinky, dopředu se necpu, brodím vodu a nevím, jestli se mám do studený vody těšit – přeci jen, po měsících zavřených bazénů se těším na první kraulová tempa – nebo se obávat.
Vrhám se do vody a po pár kraulových tempech je jasno. Neopren mě svírá, na hlavu je mi kosa, studená voda, upnutý neopren a závodní nadšení mi nedovoluje v klidu dýchat. Upouštím od kraula a snažím se uklidnit při prsou bez potápění hlavy. Neopren mě trochu limituje v pohybech, a tak plavu spíš čubičku, než prsa.
Kdesi v dálce vidím první bojku a v duchu se proklínám, že zas do tý vody lezu, když pořádně neumím plavat. Hlavou mi mihne i první zkušenost z úplně prvního triatlonu (taky Mácháč, ale Pohodář), kdy mi došlo, že na kole člověk sleze, při běhu zastaví. Ale co sakra ve vodě? No, odolávám pokušení zvednou ruku a nechat se zbaběle odvézt člunem, trochu se uklidňuju, tělo si na studenou vodu už asi zvyklo, natahuju v rámci možností neoprenu (a studený vody) tempa a šinu si to k první bojce.
Od první bojky ke druhý už to docela jde, od druhý bojky směřujeme zpátky ke břehu. Odvážu se a v závěru si dovolím i pár kraulových temp. Když už jsem v tý vodě, sakra!
Vybíhám spíš na chvostu startovního pole. Ohlížím se a i když se mi to zdá skoro nemožný, ještě se tam za mnou pár závodníků cachtá na ledově klidné hladině Mácháče.
Rozepnout neopren, cestou do depa vezmu pár závodníků, kteří se perou se svými neopreny, nebo možná jen necítí nohy.
V depu mám krásně všechno připravený, jen na gumičkama přidělaný tretry si netroufám (srovnej s Petrem). Vysoukám se z neoprenu, nazouvám tretry, beru helmu a vybíhám na kolo. Na to se těším, na svoje poměry mám naježděno, pojede se víceméně rovina, hákování povoleno, trať je krátká (20 km).
Jo taky vypínám na nových hodinkách plavání. Holt při výběhu z vody jsem měl jiný starosti. Hodinky se vrací do stand by režimu. Tak nějak netuším, v čem spočívá aktivita Triatlon. Kolo a běh jsem pro jistotu zapnul po staru jako samostatnou aktivitu. Není čas to študovat. Jako člověk mající blízko k návrhu software a uživatelského rozhraní tiše prokleju vývojáře Garminu a opírám se do pedálů.
První metry a kilometry jedu sám. Ti příčetnější už jsou přede mnou, na chvostu je těžší narazit na dobrého sparing partnera.
Můj první sparing partner pro tento závod na sebe nicméně nenechá zas tak dlouho čekat. Docvakávám docela pěknou slečnu, chviličku vydechnu, předjíždím jí a ona mě statečně visí. Nějakou dobu se pak střídáme. Je to fajn, když na to člověk není sám. V háku si člověk fakt odpočine. Tím spíš, že na trati nejsou žádné větší kopce.
Po čase nás nicméně předjede týpek, slečna statečně visí i jeho, ale mě nohy nejedou a do mírnýho kopečku mě odpářou. Zase chvíli šlapu sám s vědomím, že to nedává smysl. Ale holt nikdo kolem není.
Po nějakém čase mě sjede Moraviaman. S tím už se střídám až do cíle, ve dvou se to rozhodně táhne líp. A i když se nejedná o slečnu s úzkým pasem, jsem za tohoto parťáka vděčný. Naopak, jeho hřmotnější tělo skýtá velmi dobrý úkryt před větrem.
Poslední metry před depem jsem se snažil alespoň mikro-vyšlapat nohy. Průměrka na kole ukazuje něco málo pod 33 km / hod., což na to, že zatím moc netrénuju intenzitu, foukalo a část jsem jel sólo není tak zlý.
Vybíhám do prvního ze dvou kol, zatímco v cíli už netrpělivě očekávají první závodníky (běh byl 5 km). Oproti rovinatému a rychlému kolu byl běh veden převážně v pískových borovicových lesích kolem Mácháče. A s jedním krátkým, ale ne úplně extra příjemným kopcem. Bez mučení se přiznám, že jsem ve druhém kole v tomto kopci dokonce přešel na pár okamžiků do chůze, abych tamější krajinu lépe poznal.
Běžel jsem převážně sám. Čas docela špatný, ale nohy rychlejš nechtěly, jakkoliv jsem se je hlavou snažil nutit. Oproti očekávaným 4:15–4:30 jsem běžel kolem 4:50 / km.
Závěr už byl docela na pohodu. V cíli nealko rohožka (Rohozec), pobrat věci z depa, koupit knížku od kamaráda a jednoho z pořadatelů Venci Francka Sám sobě psem s osobním věnováním, vyplavat se (kecám) a dom! Bylo to mega krátký, ale některý okamžiky vlastně i mega dlouhý.
Výkon bídný, ale nezbývá, než si přiznat, že i přes najeté km jsem zatím netrénoval intenzity, nýbrž jen základ pro intenzity. Že vrchol sezóny plánuju na srpen & září, a že pro trénink intenzity není nic lepšího, než závod!