Společně s Járou jsme se dneska zúčastnili moc pěknýho XC-čka u Jílového.
Van Gillern Cup, dál jen VGC, mají na svědomí holky (a rodina) Matouškových, které dobře (nikoliv důvěrně) známe z gymšpiťáckých lyžáků.
Kategorie Sport nabídla 2 distance: kratší variantu, která podle propozic měla mít 25 km s převýšením cca. 750 m a delší variantu, která byla dvojnásobkem kratší v obou parametrech (moudrýmu napověz, blbýho kopni – jeli se zkrátka 2 kola 😀 ).
Slovo měla nebylo v předchozím odstavci použito náhodně. O tom za chvilku.
Počasí vypadalo pár dní před závodem bídně, ale nakonec se vybralo a bylo velmi příjemně. Já jel komplet v krátkém, Jára měl v teple koulena, ale jinak taky krátký.
Na startu jsme se mj. potkali taky s odvěkým kamarádem Márou Slavíčkem, který jel dlouhou. Ten už na to ale pár sezón trénuje.
My s Járou nakonec vyměkli a šli do krátké. Byť jsem byl původně přihlášený na dlouhou a Jára nebyl přihlášený vůbec, mrknul jsem ráno na časy loňských vítězů, abych si udělal představu o náročnosti trati a když jsem viděl, že vítěz dlouhé jel loni 3 hod. a vítěz krátké cca. 1,5 hod., bylo jasno. 4 hod. dneska trpět nehodlám. Jára byl naštěstí (pro sebe) stejného názoru.
Je 10:55 a po krátkém rozjetí se řadíme na start téměř na konec startovního pole. Mě je tam dobře, Jára se trochu ošívá, ale zůstává mi – alespoň pro teď – po boku.
V 11:00 zazní pomyslný výstřel startovní pistole a peloton o cca. 30–40 lidech se dává do pohybu. Jára mi v zásadě hned ujíždí, ale já mám na plánu rozjet pomalejš a pokud to půjde, uchovat síly do finiše a stupňovat tempo až s průběhem závodu.
První polovinu závodu jedu klasicky s pomalějšími chlapy a hezčími ženami. Důležité je, že nejedu sám. To je nuda. Většina trati je vedena terénem, místy dokonce pěknými single tracky a přírodními bike parky. Od boku bych řekl, že 40% byly zpevněné cesty (vč. poměrně výjimečných lesních asfaltek), 60% byly single tracky a lesní cesty.
Terén místy značně podmáčenej, kořeny a kameny v těchto místech mokré a klouzavé. Profilově hodně nahoru – dolů.
Díky tomu si uvědomuju, že na bajku mám letos najeto pár km a moc mi trať nechutná. Chybí mi technika, vadí mi rychlý změny kadence a sklonu a v neposlední chvíli suboptimálně fungující přehazovačka, což je důvod, proč se při přehazování spoléhám především (a pouze) na – v XC již překonané – tácy a přesmykač.
Nicméně jedu se svojí skupinkou, která mi občas cukne a já jí zpravidla sjedu. Jednou mi cuknout víc a chvilku jedu sám, ale náhoda tomu chtěla, a tak jsem ji po malé mapařské chybce (v důsledku ukradeného značení) cca. 5 km před domnělým cílem zase sjel.
GPSka ukazuje cca. 22,5 km za námi, čili do cíle by nám mělo zbývat netěžkým výpočtem 2,5 km. Navíc nezřídka bývá trať alespoň o pár set metrů kratší. V delším stoupání za to trochu vezmu a skupinka mě kupodivu nevisí. Nicméně v tu chvíli se kousek před cílem stávám lovenou zvěří (byť myslivci byli už značně unavení). Kontroluju situaci za sebou, zatímco každý další minikopec víc a víc bolí. Nicméně náskok zdá se držím a spíš mírně zvětšuju, tak jsem trochu víc v pohodě a netrpělivě vyhlížím cíl.
GPSka ukazuje už 26 km a pořád okolí nepoznávám. Chvíli dokonce přemýšlím, jestli jsem nějakým nedopatřením nevjel rovnou do druhého kola a nedám si to celý ještě jednou. Po dlouhých vteřinách přemýtání, kde jsem sakra sjel z cesty, nicméně konečně najedu na známou silnici z rozjížďky! Po tý už – s malou obměnou oproti rozjížďce – dojíždím do cíle před svojí skupinkou. Na tachometru cca. 26,5 km a čas 1:41. Docela výživný.
V cíli domácí koláč, štrúdl – paráda. Ionťák obcházím obloukem a jdu si po Valachymanovi spravit chuť ke stánku s pivem (na Valachymanovi totiž dávali jen nealko pivo).
Jak dopíjím pivo, vrací se Jára, který byl mezitím vytočit nohy. Já už vím, že je 3. absolutně a 1. v kategorii (M30-39). Jára mi mimochodem naložil skoro 20 minut (19:30 cca.). Tzn. dokončil závod v čase 1:22. Not bad, na holku.
No a to bylo dneska všechno!